nazpět dále, než ke kalnému úsvitu světové řeže a
opájí se hrdostí nad tím, že nemá k mi~ulosti
vztahu, jako by to bylo důkazem síly a nikoliv
jenom krátkozrakosti. Potácí se bez souvislosti,
nechce viděti ke kořenům a přeceňuje se ovšem
sama, nemajíc časové orientace. Jak by ji zahan·
bily knihy Vrchlického, básníka širokého
pohledu, před nímž čas a věčnost tekly ve valném,
nepřerušeném, jednotném proudu a nad nímž
strom života šuměl nekonečnou, kosmickou
symfonií beethovenskou!

V ničem však jsme se neuchýlili dále od Vrch·
lického a s ním od školy lumírovské i od
generace Národního divadla než v názoru na funkci
poesie a umění v národním životě. Národ
nesvobodný, vedoucí zápas o svou politickou samostat·
nost, věřil, že umění a v čele jeho básnictví jest
prostředkem osvobození, oné volnosti, která
neznačí pouze nezávislost státní, nýbrž zároveň
uvolnění všech vnitřních sil a celistvý projev národní
individuality. Takto jsou též Vrchlický i Neruda,
Mánes i Aleš, Smetana i Dvořák našimi
osvoboditeli. Tohoto smyslu pro výsostné poslání své
kultury pozbyl národ, sotva vzal vládu věcí svých
do svých rukou. Přecenil zevní formu svého
veřejného života; postavil hospodářské zájmy, postavil
sociální zřetele, postavil technickou civilisaci,
ano, pouhou zdatnost fysickou nad uměleckou
vzdělanost a odsuzuje s pohrdavým gestem jako
pouhý lartpourlartismus to, co dodává posvěcení
životu a zápasu o moc a o hmotné statky. Právě
zde na Vyšehradě hledí na nás tázavě hroby těch,
kdož znali výsostné poslání krásy v národním ži·

172