Wintrovo jedinečné umění záleží v tom, jak
dovedl všecky, ať z kterékoliv vrstvy, třídy a stavu
vyvoditi ze zvláštních životních podmínek a forem
XVI. a XVII. století; slovem, jak se dovedl úplně
přelíti do těchto dvou věků, které nebyly jenom
předmětem jeho studia, nýbrž kusem jeho
osobnosti. Slavný archaismus Wintrův bývá uváděn
v obdobu s výtvarným staromi&trovstvím
Schwaigrovým a po stránce vkusu, zalíbení, ,afinity, zajisté
Isprávně. Víme-li však po pronikavé Matějčkově
studii o Schwaigrovi, že jeho staromistrovství bylo
metodou druhé ruky, hotově přejatou od
vídeňských učitelů, nenajdeme nic podobného u
Wintra, umělce zcela svého, samorostlého, originálního.
Wintrovo svébytné a hranaté češství a pražanství,
jeho zemitá úsečnost a stručnost, jeho ra~ová
ironie a s ní ,spojená gnomičnost, to všecko by
zasloužilo rozboru zvláštního, na jaký nestačí tyto
skromné poznámky, nadhozené v předvečer
dvacátého výročí Wintrovy smrti. Nemínily se prostě
zhostiti povinnosti jubilejní; chtěly obrátiti hlubší
pozornost k zapomínanému umělci, jemuž jsme,
čtenáři i kritikové, skoro všecko dlužni.

(1932.)

169