věkem, závislým jen na podmínkách dobových.
"Bedlivě pozoruji lidi a jejich osudy, vybírám si
z toho ideje všeplatné, chcete-li, ideje všehomíra.
Ideu jednu, mně milou, vyvoliv, vyhle.dávám pak
z paměti a zkušeností svých případy vhodné ze
života, přibásním co potřebí, spletu si stroj
dějinný, přihlížím k pásmu v jednoduchosti, vyhýbám
se coupům a hlavní péči příkládám karakteristice",
- takto vymezil již na samém začátku dráhy sv(ju
románovou metodu. Zůstával jí věren a postupně
ji zdokonaloval, aniž se mu přece dařilo
dopracovati se onoho nejvyššího organismu klasického
realismu románového, jaký mu tanul na mysli;
v poslední velké skladbě, dvojdílném románě "Na
čerstvém vzduchu", projevil se však náhle úpadek
sil komposičních. Postavy sice nabývaly jak
reliefnosti, tak typického dosahu a vrývaly se jako
plnokrevné nositelky děje často dosti nuzného a
všedního, čtenářům ostře do mysli, ale idea
románu, kterou zpravidla resonéři velice důrazně
dokládali, nevysvítala dosti jasně z dějového pásma,
a když vysvítala, bývala celkem průměrná, ne-li
triviální, obmezujíc se na úzký kruh rodinného
života měšťanského, kam spisovatel rozvážný až
k suchopárnosti ani nedopřál přístupu poesii ani
nedovolil vniknouti osudovější tragice. Úctyhodné
úsilí Šmilovského o románovou komposici v
duchu klasického realismu zůstává vhk čestnou
výjimkou v jeho době přes to, že se jenom zřídka
z estetického programu proměnilo v umělecký
čin; byly to vzdálenost od duševního střediska,
vystřebání školskými povinnostmi, mučivá nemoc
a předčasná smrt, co Šmilovskému postupně
za
1-

161