sentimentalita, ani smysl pro náladu a malebnost
krajin nebyly ustavujícími prvky jeho
románového tvoření, ba, potlačoval právě tyto složky,
příčící se jeho lidskému a uměleckému naturelu.

Nedávaje svou básnickou koncepci určovati ani
osobním prožitkem, ani citovým vzrušením a
účastenstvím, postupoval jako objektivní realista.
Přesně a pronikavě pozoroval morální svět kolem
sebe a v něm se soustřeďoval především na
studium povah, mezi nimiž se dělili o jeho zájem
hlavně originální starci, vytvořivší si ze životních
ZJkušeností vyhraněný názor světový, a pak
problematikové, marně zápasící se skutečností. Ale na
rozdíl od nejlepších ze svých vrstevníků, kteří se
spokojovali se zajímavou jedinečností
bezprostředně vypozorovanou a skoro fotograficky
zachycenou, neulpíval na modelech, nepřidržoval se
otrocky empirie, nýbrž kombinoval, směřuje od
individuálního k typickému. S opovržením mluvil
o pouhé kopii skutečnosti jako o materiálnosti a
stavěl proti ní svou reálnost, jíž rozuměl synthesu
reality v typ - byl to v jádře postup klasického
realisty.

Ale ačkoliv mu přesná a skladná povahokresba
byla věcí hlavní a ačkoliv na ní osnoval své děje,
uspořádané mnohdy podle zákonů dialektického
procesu a to s patrnou jednoduchostí lineární,
cítil správně, že to sice může tvořiti páteř
povídky, avšak že nikterak nestačí k osnově románu.
Byl příliš klasikem, aby své románové skladby
orientoval podle časového problému a aby naň
odpovídal tendenčním řešením; čtenář
Shakespearův a ctitel Goethův nemínil bráti za vděk
člo
160