si, že nečiní toho z lásky, nýbrž z tragioké
obětovnosti. Jest však stejně šťastná, když ji "starohorsky
filosof", prozradiv svou taktiku, vyvede z omylu
a vstupuje s Ledvinou do manželství, které
nepotřebuje a nežádá si romantického bengálu.

I není Alois Vojtěch Šmilovský filosofem
lásky, jak se sám domníval, nýbrž jen jejím
střízlivým povychladlým didaktikem, který dovádí
své postavy nevášnivých milenců k harmonii tak
.snadno hlavně proto, že si zakryl napřed sám oči
před rozpory, plynoucími především z
iracionálních kořenů vztahu mužova a ženina,
vymykajících se rozvaze kmotrů Rozumců. Bylo-li kdysi
žertem pověděno o Nerudovi, že nepohleděl lásce
dosti hluboko do očí, ježto zůstával starým
mládencem, vysvětluje nedostatek opravdového,
osudového erotismu, jenž jest na výšinách lyrický a
v hloubkách tragický, u Šmilovského to, že byl
příliš manželský, příliš rodinný a že často s
chladné povýšenosti pána velmi rozumného a ctihodné·
ho soudil o tom, čeho buď vůbec neznal, nebo nač
již dávno zapomněl. Byl v tom uvědomělým
protivníkem skutečných vůdců své generace,
Vitězslava Hálka, Gustava Pflegra Moravského,
Karoliny Světlé, a měřen právě jejich pojetím lásky,
opravdu nebyl básníkem.

*

Spisovateli tohoto protiromantického založení
musil ze všech románových forem, které pěstovali
jeho vrstevníci, zůstati nejvzdálenějším román
lyrický, který čeští Májovci přijali z ruky George
Sandové: ani tvořivá obraznost, ani nevázaná

159