manželství a rodiny; utilitáře však doplňoval etik,
požadující, aby láska byla přezkoušena ve škole
utrpení a teprve pak, dokáže-li svou stálost,
obdržela vysvědčení zralosti. Toho však si nikdy
nesmí uděliti žena sama, nýbrž musí je očekávati
jenom od muže, podle slov spisovatelova mluvčího,
dr. Sluky, starého mládence, který hlásá: "Žena
nezná sama od sebe nikdy to, co my rozumní muži
láskou nazýváme. Ona toho také nikdy nepozná
a kdyby sto let pletla punčochy nebo vyšívala
novely, jestliže nenaběhne na pěst upřímnému muži,
který vytrvalostí a obětavostí svou jí ukáže a

o tom přesvědčí, co taková láska je."

Takto humorný a povýšený "starohorský filo·
sof", který ku podivu zestárl, ale také ze střízlivěl
nad svým Shakespearem, nepolemisu je proti
ženám, které "vyšívají novely" jenom v
duchaplných aper~us, nýbrž i důmyslnými intrikami
svého staromládeneckého rozumu. Jsa
mnohoná'Sobně důvěrníkem názorů spisovatelových, ztropil
si v jeho jméně sarkastický žert s Karolinou
Světlou, na niž měl A. V. Šmilovský vůbec spadeno.
Aby získal pro svého chráněnce, nerozhodného a
poněkud slabošského statkáře Ledvinu, kolísající
'srdce rozmarné a při tom hluboce opravdové Hed·
viky Mníškové na Polomi, vymyslí báchorku,
která svou romantickou tragičností úplně
obměkčí a překoná dívku značně exaltovanou: na rodině
Ledvinově jest kletba, kterou jenom Hedvičina
láska může sníti a smýti. Hedvika, která asi
čtla také "Kříž u potoka", nemůže ovšem odolati,
aby se nechtěla státi zosobněním ženského
mesianismu a rozhoduje se pro Ledvinu, namlouvajíc

158