je růžovými ilusemi, které se v plném světle
skutečnosti rozplývají jako jitřní mlha. Není schopen
ani lásky ani činnosti a vždycky si namlouvá in·
tensitu citů, jež jsou jen prchavé a jej sama
předčasně omrzí. Svou vnitřní prázdnotou zaplašuje
velkými myšlenkami a projekty, které se., nejsouce
doprovázeny ani špetkou energie, nutné k jejich
provedení, mění v mýdlové bubliny pouhých
frází. Není dosti inteligentní, aby pochopil
vědecký výklad světa; chybí mu tvůrčí jiskra, aby si
vytvořil básnickou skutečnost vlastní; pro
nedostatek vůle a vytrvalosti jest úplně ztracen v
praktické skutečnosti. I propadá na konec v skeptické
pohrdání každou lidskou snahou a po Byronovi
papouškuje cynické zásady zoufalého nihilismu,
než najde tupé zapomenutí v alkoholickém
omámení. Zklame svou matku, která ho zhýčkala;
zprotiví se své přítelkyni Luise, jejíž složitá
bytost s ním experimentovala, jsouc dočasně
přitahována mužem, potřebujícím jejího obrodného za·
sažení; zhubí svou ženu Parnassii, jež nebyla
proň o mnoho více než modrou květinou exalto·
vané touhy romantické. Šmilovský postřehl na
něm trojí hlavní rys romantické nemoci: prudkou
impulsivnost, kte.rá stejně rychle zhasíná jako
vzplanula; blouznivé toužení po záhadném a ne,·
známém; nedostatek vůle, provázející bohatý život
citový . . . kombinace těchto tří' prvků znamená
pro jednotlivce prokletí a pro společnost rozvrat.

Jaká škoda, že tato důmyslná a pronikavá
kritika romantického typu ulpěla na pouhé negaci,
a že spisovatel nedovedl proti Hanušovi a
Parnasii postaviti postavy opravdu kladné, přesvěd.

156