popřál sebe chvatnějšího pohledu do krisí, zápasů
a zkoušek, kterými se v ocelárně života tak
podivuhodně vykalily jejich karaktery. Odtud též
onen dojem podzimního jasu, ale zároveň pod.
zimní ustydlosti, který ovane čtenáře, často z knih
Šmilovského, zvláště sáhne·li po nich v blízkosti
románů V. Hálka, K. Světlé nebo Gustava
Pílegra Moravského, kde nad zápasy mladých srdcí
o lásku a štěstí vanou prudké jarní větry a křižují
blesky vášnivých nocí letních.

Kdežto tato básnická srdce se skromnými
vlohami filosofickými hledala v temných hloubkách
individuální citovosti a v záhadných dálkách
utopistického reformismu stále znovu a s napětím
všech sil odpověď na rousseauovský problém štěstí,
domníval se klidný a střízlivý Šmilovský, že
odpověď spolehlivě našel a že ji může sděliti s
tápajícími. Po jeho názoru nezávisí pokrok společnosti na
tom, provedou-li se reformy v útvarech sociálních
a veřejných, zdokonalí-li se zákony a přetvoří
instituce, odstraní-li se překážky volného rozpětí
individuální osobnosti - toto vše nepomůže ani
blahu celku, ani nezaručí štěstí jednotlivcům.
Toho se dosáhne jediné převychováním individua,
zušlechtěním vůle jednoho každého z nás, mravní
kázní, která potlačuje sobectví, vede k činnosti a
,ke kultu povinnosti, rozvíjí to, co jest v člověku
nejlepší - tedy proti pokroku sociálnímu vývoj
mravní, proti reformismu výchova, proti revoluci
evoluce ve smyslu goethovském.

Tento netoliko protiromantický, ale doslova
klasický ideál nabývá u A. V. Šmilovského
příchuti silně konservativní tím, že protirevoluční

151