onen nedostatek spontanity a ilusivnosti, který se
klade mezi knihu a čtenáře, zřídka kdy
přemoženého sytou konkretností zhuštěného života.

*

Přísloví a pořekadla, jimiž Alois Vojtěch
Šmilovský koření s takovým zalíbením nejen řeči
svých starosvětských postav, ale také samo epické
vypravování, jsou zároveň výrazem jeho svéhlavé
originality jazykové i silného sklonu
didaktického. Rozený a uvědomělý pedagog sám rád
poučuje a vychovává své čtenáře, kteří se svěřují
jeho vedení, a neúnavně vynalézá postavy, jež by
povahou i dějovým postavením mohly převzíti
tuto úlohu: muže neb i starce osudem vyzrálé a
životem zkušené, kdykoliv ochotné přispěti
mladému, neustálenému pokolení radou a pomocí a
rozvíti při tom celou soustavu praktické
moudrosti, takže se u nich resonérství ironicky zahrocené
doplňuje s mravním a činorodým posláním
vychovatelským. Sami mají zpravidla již za sebou bouře
životní a rozpory osudové, z nichž si vynesli
rovnováhu a klid; rozumějí skutečnosti a nepohrdají
mudřeckou aneb básnickou knihou, schopnou
prohloubiti toto pochopení; spřáteleným rodinám
neodeprou tito hmotně zabezpečení inteligenti ani
finančních prostředků, je-li potřeba, ani
diplomatického zakročení v choulostivých situacích; ale
především jim připadá zprostředkovatelská úloha
v zápletkách milostných a rozporech rodinných,
v nichž se jejich zkušená hlava a jejich dobrotivé
srdce neoctnou v rozpacích - laskavý
konservativec přisuzuje moudrému stáří rozhodčí místo na

149