zdusilo v nich životní spontánnost, bez níž
umělecké dílo nemůže dosíci silné iluse života. Čtenář
si uvědomuje, že tyto romány jsou dobře udělány,
ale právě udělány, že nevyrostly s organickou
nutností a s překonávající nevinou života:
produkty a nikoliv organismy.

A stejný jest též literární jazyk Šmilovského,
plným právem jeho chlouba, ježto výsledek
soustředěné práce mluvnicky kombinační i umělecky
tvurčí, čímž Šmilovský nejen shrnul, ale
vyvrcholil jazykově estetické úsilí své doby, jak v pozorné
své monografii dovodil Jan Jakubec. Přečtěte dva
tři odstavce kterékoliv práce Šmilovského a hned
poznáte autora na fraseologické hojnosti,
gnómickém výbrusu, slovním vtipu, metaforické
VYnalézavosti a duslednosti, na archaismech, které sedí,
a na lidových výrazech, jež rozptylují hrozící
nebezpečí pedanterie - tento jazyk není ani
nakažen novinářskou češtinou, ani porušen
pohodlnými germanismy, naopak jest s úsilím a mnohdy
s násilím čerpán ze zasutých studní kmenové
tvořivosti jazykové, z hlubokých vrstev tradice, ze
zapomenutých možností výrazové logiky.

Jest kut, kalen, ciselován; zbrojíř a klenotník
zanechali na něm stopy své umné práce;
zpracování nestojí pod surovinou: budiž pochválen
mistr, žijíCÍ uprostřed jazykových lhostejníku a
neumělcu! A přece tento jazyk jest mnohem spíše
produktem než organismem, a protože ho Šmilov·
ský neužívá za prostředek individuálního odstí·
nění, za pomucku dife;renciace v povahokresbě,
za kolorit společenského prostředí, nýbrž jakožto
stálého způsobu vyjadřovacího, zvyšuje také jím

148