nými . obrazy šlechtických hnízd na statkářské
romány českého spisovatele, který - jak pří.
značno pro měšťanský ráz naší literatury let sedm·
desátých a osmdesátých! - venkovské dvorce a
zámečky jihozápadních Čech neosadil urozeným
a výlučným panstvem, nýbrž měšťanskou inteli·
gencí, jež se k půdě a k práci o ní vrací buď
z rodinné tradice nebo odpočinkem po činnosti
v městě. Jako do panských újezdů ruských a pol.
ských románopisců, tak i do těchto statkářských
hnízd českých doléhají vlny veřejného života a
změny sociálních poměrů jenom zdáli a jakoby
odmocněny. Čas se tu zastavil, a přirození konser·
vativci, posilovaní životní filosofií sousedních
lékařll a zbožnou rovnováhou venkovských kněží,
čelí jeho rozmarné zlobě klidnou stálostí, pro niž
zrají zkouškami svého rodinného štěstí.

Šmilovský, nedbající vůbec zevních podmínek,
jež ustalují povahu lidskou, si vůbec prominul
zobraziti 'statkáře a venkovské továrníky v práci
jeJich povolání, v hospodářském napětí, ve styku
s dělným lidem a připravil se tím o žadoucÍ kon·
'kretnost; právě v mnohých - a zvláště v obou
rozsáhlých skladbách statkářských "Starohorský
filosof" a "Na čerstvém vzduchu" - bije do očí,
u srovnání s pracemi Hálkovými a Nerudovými,
ba i s vlastními maloměstskými povídkami Šmi·
lovského, nedostatek životní ilusivnosti, která jest
výsadou a zárukou integrálního realismu. Stálá
snaha typisovati odňala těmto pracím
Šmilovského svěže bezprostřední konkretnost drobných
a důvěrných rysů individuálních, stejně jako na·
piaté a leckdy až dýchavičné úsilí o komposici

10*

147