úřednické inteligenci, strážkyni zákona, vůdkyni
občanů, hlasatelce zdravé a středocestné
moudrosti a morálky a nadto pozorné vykonavatelce
odkazu národního obrození. Jest třeba
připomenouti, že to byl právě Šmilovského orgán
"Osvěta",který se nabídl za sourodého mluvčího této
vrstvě českého měšťanstVla a české inteligence?

Klade-li Šmilovský v některých svých pracích
děj do Prahy, jest to jen episodicky a skoro bez
zájmu o cokoliv jiného než o milostné zápletky a
rodinná nedorozumění, s patrnou nedůvěrou
ke složitějším formám městského života, jehož
spisovatel patrně vůbec nezná. Ale ačkoliv mu
zřejmě chyběl také přímý názor na selský lid
venkovský a onen důvěrný vztah k němu, který jediné
zaručuje teplou a přesvědčivou konkretnost,
neustával psáti o venkovanech a zároveň i pro ně:
od debutní "Bětušky" postupuje tato řada
vesnických povídek Šmilovského přes rozlehlou
kroniku o "Martinu Olivovi", kterou mínil
soutěžiti se Světlou, až po onen cyklus mravokárných
příběhů ze vsi, který teprve pohrobně a ještě
neúplně došel knižního souboru a mohl by se po
vstupní povídce nazvati "Pod doškovými
střechami". Jsou to umělecky nejpochybnější kusy
výpravné prósy Šmilovského, jimž trvale zůstává
vtištěn původ z Pečírkova "Národního kalendáře"
a zároveň vnitřní souvislost s Pravdovými
naivními a srdečnými "povídkami z kraje":
vezjednodušených rysech a s prostoduchým rozvržením
světla a stínu se tu Šmilovský soustřeďuje na
karakteristiku výrazných, ale skrovně zajímavých
venkovských figur, aby na nich dovcozoval nikoliv

143