protilehlý. Jeho podobence musíme hledati zcela
jinde. Jsou to neromantičtí a protiromantičtí
psychologové malého světa z rodu Jeana Paula,
Vojtěcha Stiftera, Viléma Raabeho, obrácení do nitna
jednotlivcova, v němž shledávají pravou tragiku,
nezávislou na hromadných podmínkách a na pře·
kvapujícím zevním dění, nehluční epikové vývoje
lidské duše v rámci šosáckého prostředí; objevitelé
květiny a broučka pod nohou chodcovou a
hvězdnatého nebe v jeho srdci; básníci všedního dne,
který jest pro ně zkratkou věčnosti; spisovatelé
ve své době naprosto nečasoví a v budoucnosti
stále svěží - heslo jednoho z nich " Vzhlížej ke
hvězdám, ale nezapomínej na zemi!" mohlo by
býti epigrafem celého díla našeho Aloise
Vojtěcha Šmilovského.

*

Májovci, kteří toužili po tom, aby složitou
malbou románovou zpodobili duši města s jejími
sociálními podmínkami a třídními rozpory,
uskutečnili svými díly svůj plán jenom z malé části.
Jediný G. Pfleger Moravský stvořil alespoň v
jedné ze svých vyzrálých skladeb pražský
společenský román a našel pak v Jakubu Arbesovi
učelivého následovníka. Karolině Světlé v jejích
náročných románech staropražských vadila divoká
romanesknost základní koncepce v reálném
pozorování, a krajně individualistický zájem o citová
dobrodružství zdusil smysl pro činiteJe kolektivní;
ostatně básnířkia sama stavěla své temné obrazy
staré Prahy úmyslně do vzdálené perspektivy hi·
,storické. Jan Neruda záhy resignoval na román

141