ochranou v "Obrazech života", a který se pak do
Nerudova "Lumíra" přihlásil starosvětskou
povahokresbou "Páter Antonín", stál vlastně
stranou pravých Májovců, s nimiž se nestýkal ani
společensky lani literárně: soutěžil-li po léta
s předními prosaiky školy, Nerudou a Hálkem,
v rovnoměrném a čestném agónu, stavěl se k jiným
vypravěčům družiny, ke Karolině Světlé a ke
Gustavu Pflegru Moravskému, přímo odmítavě, a
dodnes tvoří jeho dílo namnoze názorový i
výrazový protiklad románové prósy Májovců.

Poslední a dobře zasvěcený životopisec
Šmilov,ského, Albert Pražák, shledal do podrobností
v jeho biografii příčiny, které ho již za literárních
začátků oddalovaly od mladých vůdců slovesné
revoluce a přibližovaly spisovatelům
konservativním jako V. Štulcovi a V. Zelenému: jeho
vl,astenecký historismus, jeho kult Královédvorského
rukopisu, jeho laciné mythologisování v rámci
konvenční přírody, jeho melodramatický poměr
k lyrice, to všecko ukazovalo u mladého, ne právě
výrazného literáta nazpět k onomu vyzáblému
epigonství předbřeznové romantiky, jíž Neruda
s Hálkem vypověděli boj.

Šmilovského obrat od zastaralého
idealistického veršování k jadrné realistické próse, který se
udál za jeho klatovského pobytu, znamenal, že,
dozrávající spisovatel dává Májovcům vlastně za
pravdu a že se k nim alespoň volbou látky a
umělecké metody, byť nikoliv názorově, postupně
přichyluje. Ale ani pak nedošlo k osobním
stykům, a venkovskému samotáři se nedostalo od
pražských vůdčích osobností ani přímého
povzbu
137