tématu jenom z dálky, ale přece by bez nich
"Zpěvy páteční" nebyly úplné: k heraldické
symbolice češství, rdícího se červenou krví a současně
čistě svítícího bílou něhou, náležela u zaníceného
liberála nerozlučně apotheosa nekonečného
pokroku lidského, uskutečňovaného neumdlévajícími
silami národními. Úhelná koncepce národa,
prožívajícího v oběti za celé člověčenstvo svůj Ve1ký
pátek, jest zároveň romanticky mystická i
moderně liberalistická, jako by si Mickiewicz podával
ruku s Meissnerem, věřící křesťan s hlasatelem
svobodomyslnictví zcela profánního, takže
náboženských symbolů jest užito ve službě
politickonárodního vyznání. Ale neběží snad o vyznání
programu, nýbrž předevší~ o zpověď, do níž se
synthesovaly skutečnosti celého života, zkrvaveného
utrpením a otužilého odříkáním. Jako kdysi
v statečné básni první mužnosti "Vším byl jsem
rád", tak nyní v lyrických modlitbách "Ecce
homo" a "Anděl strážce" přehlíží Neruda tragické
etapy svého života, z nichž si dovedl vynésti,
nezapíraje návalů pesimistických, havlíčkovskou
poctivost a sílu, nerudovskou chrabrost a víru v
hodnoty nadosobní i soplicovské hrdinství pana Jacka·
Robaka na české půdě, zmrvené husitskými
vítězstvími i ztrátami.

Mučivé nálady nemoci, naléhavé tuchy smrti,
resignované rozhodnutí, loučení se při rozchodu se
světem zaléhají do poslední knihy Nerudovy, a
pašijová myšlenka v ní zatlačuje důvěru ve
zmrtvýchvstání, která se patrně také účastnila koncepce
celku. Zase se jako v Nerudově prvotině ocitáme
v blízkosti hrobu, opět odklon od individuálního

133