kova duše: od jarního zápasu s nedůvěrou v dobré
dary omládlého života k letnímu oddání se do
slastného pocitu životního bezpečí a odtud přes
podzimní zrání k elegické resignaci až po zimu,
kdy s vědomím nezničitelné osamělosti roste
tušení blízkého a na konec vítaného závěru ve smrti.
Se změnou scenerií, jež ovládá Neruda
nejdůslednějším pleinairem, jak tehdy počátkem 80. let
zůstával našim krajinářům-výtvarníkům potud
nedostupný, postupuje i přímo dramatický smyslový
i citový vzruch, obrat a návrat do sebe. V
závěrečných zimních motivech převládají vzpomínky a
tuchy, které neobjímají jednotlivé životní
události, nýbrž je shrnují syntheticky; také scenerie
pozbyly všeho impresionismu a staly se
typickými. I jest tu dovršeno Nerudovo úsilí, zbaviti
krajinu prosté funkce dekorativní, postihnouti
v přírodě ony děje, jež jsou věrnými obdobami
duše.vního života básníkova, pozvednouti přírodu
na symbol vlastního osudu.

A však zmonumentalisování vlastního osudu
není posledním básnickým slovem Nerudovým; tím
jest zmonumentalisování osudu národního, jemuž
v příkladném hrdinství dovedl docela podříditi své
osobní já: "Zpěvy pátečními", přervanými kdesi
uprostřed verdiktem nemoci a smrti, se končí
Nerudův básnický vzestup. Při jejich posuzování
nesmíme nikdy zapomenouti, že jsou fragmentem:
podobají se mohutné presbyteři smělé klenby
gotické, k níž loď nebyla dostavěna. Obě
proslulé a drahé skladby pathosu vydrážděného až
k závrati, které celek dnes otvírají i uzavírají,
prozrazují vznik příležitostný a blíží se k ústřednímu

132