lu "Růže stolisté"; připusťme ochotně, že
Neruda vložil mnoho rozmarného kouzla do svého
zlidštění a zdůvěrnění vesmíru; nezapomeňme si
připomenouti, že smělý rozlet Nerudův do kosmu
na širokých křídlech výbojné myšlenky znamenal
osvobození i zmužnění českého ducha, jímž byl
po průkopnickém činu Máchově umožněn vzestup
Vrchlického, Březinův, Theerův a posléze Horův
- a přece se nezbavíme uměleáých rozpaků
před tímto Nerudovým veršovým dílem kdysi
nejpopulárnějším a zevně nejnáročnějším.

Nejenom proto, že tu leccos, jak ukázalo
literární badání poslední doby, pochází z druhé
ruky, a to spíše z lehce srozumitelných příruček
než z knih skutečně vědeckého posvěcení; ani
proto, že zde básně čistého typu zřejmě ustupují
veršovaným feuilletonům a řečňujícím
chansonám, jejichž velmi účinné pointy a refrény
nemají často daleko k truismům. Ale Jan Neruda,
jenž si v letech poetického úhoření takřka odvykl
zmocňovati se skutečnosti básnicky, jest v
"Písních kosmických" v stálých rozpacích, mění sloh,
užívá výrazových forem mladších druhů na
Parnase i s jejich rétorikou a dekoračností, užívá
vlastního zkratkového a pregnantního umění
slova jen výjimečně, a to většinou v básních nižšího
rozletu a skoro hálkovského formátu. Pětkrát neb
šestkrát tryskne čistým paprskem podzemní zdroj
lyrické geniality, deroucí se z hloubek tragických
prožitků, z nichž se dovídáme v básnickém aper~u
jenom synthesy, podávané v náznacích, ale
početně jest to příliš málo na cyklus o skoro
čtyřiceti číslech: nikde nesloužil Jan Neruda-básník

128