spolupráci citu na výstavbě básnického světa se
Jan Neruda neubránil.

Ale tam, kde bychom tuto citovost hledali
v projevech nejspontánnějších, v "Knize veršů
lyrických", nacházíme ji ve stálých zápasech s
rozumem analytickým a se skepsí velmi ostražitou,
jež sice umlkají v emfasi srdce léčícího svou
samotu na prsou matčiných, ale tím neodbytněji
propukají v lyrických hovorech s umírajícím
otcem a s nerozumějící milenkou. Vlastním
objevem pro českou pť?esii byly oba dosud neoceněné
cykly "Elegické hříčky" a "Z kraje", v nichž
napověděno mnohé z budoucího lyrického tajemství
příštích "Prostých motivů". Nejsou to posud
přírodní obrazy, nýbrž spíše jen náčrtky k nim, vždy
několik tahů a čar na vytrženém listu básníkova
skizzáře, stále doprovázené jakoby zaškrcenými
výkřiky rozmaru, touhy, rozmrzelosti, vervy a
smutku - krajina se zde z rámce a z podobenství
mění přímo ve stav duše, svobodné v každém hnutí
a krajně pravdivé ve všech projevech.

J sou to samy počátky básnického
impresionismu českého, k němuž brzy vyzrává i Hálek,
šťastný syn a zároveň milenec venkovské přírody a
tím Nerudův antipod. Neruda se nestal ani
básníkem domácí přírody, ani mistrem symbolických
krajin duše dříve, než se napil na cestách za
hranicemi svobodného světového vzduchu, pomáhaje
tím naší kultuře k zevropštění a k osvobození
pohledu a názoru. Není nesnadno shledati si
důkazy toho jednak ve slavné sbírce cestopisných
"Obrazů z ciziny", jednak v knize povahopisných
črt a novel kosmopolitické společnosti, "Různí

126