niemi, nýbrž rozpory skutečnosti; odklon z
oblastí života a slunce do světa smrti, nemoci, tlení
a zmaru; lhostejnost k lékům přírody a lačná
zvědavost na jedy, namíchané v· ponuré laboratoři
moderního města; ostrý a vzbouřený smysl pro
společenské disonance a mravní křivdy; až vtí·
ravá účast skeptického a kritického rozumu při
výstavbě lyrických celků.

Z těchto všech "prokletých básníků" jest Jan
Neruda nejstřízlivější a nejracionalističtější, že
to v něm až zabíjí básníka: analytický rozum jest
na stráži, aby se snad neprozradil cit a aby do
slohu suchého a studeného nevnesl emfatičnost,
místo níž jsou verše zatěžovány reflexí. A přece
podstatu každé opravdové lyriky vytváří pravý
opak tohoto živlu rozumově rozjímaného, jak to
ukázal právě Baudelaire ve "Květech zla", kde
úžasná názornost smyslová přímo ujařmuje
myšlenku svou kypivou konkretností. Nerudovy
smysly však doposud mlčely před zevním světem,
v němž ho poutala civilisace více než příroda;
proto se dovedl obejíti bez krajinného pozadí, na
rozdíl i od obou mistrů, které tehdy jediné uzná·
val z domácí tradice, od Erbena, posvátného
vyznavače krajiny účastné, i od Máchy, zoufalého
pěvce přírody lhostejné a bezcitné. Když vyšlo
"Hřbitovní kvítí", nebylo v Čechách vůbec
literární kritiky, aby někdo vytkl rozborem díla tak
revolučního mladému Nerudovi pravý vývojový
cíl: uvésti rozumový prvek v rovnováhu se
smyslovostí, která znamená záruku konkretnosti
v uměleckém tvoření a posléze uvolniti cit,
nejsilnější inspirační živel v lyrice vůbec. Toho se

123