tohoto tísnivého pocitu tím, že se zamyslíme nad
logikou básníkova vývoje, jenž se začíná
uměleckým paradoxem a končí mravní apotheosou!

*

Na svůj první velký literární neúspěch, jímž
se čtyřiadvacetiletý začátečník postavil proti
tradici i proti současníkům jako básnický kacíř,
Neruda sám nezapomínal, doprovázeje trpkou tu
vzpomínku oprávněným hrotem výčitky; ani my
nesmíme zapomenouti "Hřbitovního kvítí",
máme-li pochopiti východisko Nerudova uměleckého
vzestupu. Nevlídná knížka, k níž snad vede
neviditelná a těžko určitelná stezka od Máchova
"Máje", stála ve vzdorném osamocení v české
lyrice vrstevnické, a nejen pathetik J. V. Frič, který
ji tak sebevědomě odsoudil, ale i
sentimentalikové Hálek, Heyduk, Janda Cidlinský, Pfleger
Moravský, se musili cítiti zmateni a odpuzováni
její vyzývavou strohostí. Ale ve světovém
básnictví svého věku měla tato nemelodická zpověď
lyrického heretika několik obdob, jejichž spoji.
tost as překvapí: současně vydal Heine, s
Nerudou až do omrzení srovnávaný, v knize
"Romanzero" cyklus "Lamentationes"; Někrasov, jejž
správná intuice Vrchlického uvedla v souvislost
s Nerudou, po prvé svá "Stichotvorenija"; ale i
Baudelaire, který se i Zákavcovi zdál svým
ústředním dílem náležeti v blízkost Nerudovy
prvotiny, své "Fleurs du mal". Co jest společné
čtyřem básnickým knihám čtyř národů, vyšlým
v rozčarovaném a protiromantickém období
porevolučním? Zahořklá inspirace nikoliv
harmo
122