Po cestách básnického vývoje Jana N erudy

lf an N eruda, jenž v den svých padesátin
roz@jJ marně ironisoval poměr obecenstva ke svým
dílům, se nemohl nadíti, že propadne sám, dříve
než se naplní sto let od jeho narození,
literárnímu osudu, o němž mluví štiplavý veršík: "Svět
klasiky, jak známo, chválí, však, jak též známo,
nečte jich." Očekával jistě, že se budou potomci
o jeho knihy příti, vyvyšovati jedny a snižovati
druhé, říditi svou zálibu i svuj soud spíše zřeteli
názorovými než stanoviskem uměleckým - že
by se k nim stali lhostejnými a že by se místo
živé četby spokojili školskou nálepkou neb
novinářským klišé, to si ani skeptický duch Nerudův
nemohl pomysliti. A přece jsme tam v letošním
nerudovském jubilejním roce dospěli: kritický
soubor jeho spisu uvázl před lety v prostředku;
populární výbor jeho čelných děl marně čeká na
nové, teprve třetí vydání; odnikud se nehlásí
publikace jednotlivých knih, jež by čímkoliv
dovedla povzbuditi vyhaslý zájem o básníka;
literární badání ,se Nerudovi, až na skrovné výjimky,
poslední dobou vyhýbá. Nechci mluviti ani o
Nerudově pomníku, jehož se žijící pokolení stěží
dočká, neboť z ostudné soutěže vyšlo poraženo ne·
jen výtvarné umění, ale i kulturní čest, když
skoro všecky koncepce tak svorně svědčily o
úplném neporozumění Nerudovu duchu. A tak
v předvečer červencového jubilea stojíme před
"otcem moderní literatury české" zahanbeni jako
nevděční dlužníci. Budiž nám dovoleno zbaviti se

121