Několik generací nachází v této knize básnické
didakse své náboženství, a přiznejme hned, že
náboženství hlubší a básničtější, než jaké
současně a s nemenším úspěchem zrýmoval v sousedním
Německu Schefer ve svém vyprahlém "Breviáři
pro laiky". Nehylť Boleslav Jablonský, stejně jako
K. Havlíček, nadarmo žákem Bolzanovým a
vyznavačem jeho osvícenského teismu, znásobeného
křesťanskou humanitou, který tak vlivně zasáhl
do celého národního obrození, snad vlivněji ještě
než učení Herderovo a Kantovo. Jablonský, sám
sebou bytost vyrovnaná, dobře porozuměl oné
kosmické harmonii, kterou ohňový klementinský
kazatel nalézal v přírodě i v lidském srdci a
vnášel do společnosti; jsa rozeným básníkem, spojil
oduševnělý premonstrát myšlenku křesťanskou
rysů význačně klasických s cítěním a vnímáním
romantickým. Svou sladkou a shovívavou
moudrost novověkého Šalomouna nehlásá v kostele,
nýbrž v přírodě, z níž v podivuhodném
zaokrouhlení a se zdrženlivým, ale teplým koloritem
vybírá obrázky plné světla, něhy, vděku, ahy bud'
doprovázely neb častěji přímo obrážely bohatý život
srdce, rozsvíceného citem aneb vzrušeného
myšlenkou, která má vždy silný přízvuk citový. Maluje a
poučuje zál'oveň; vymýšlí krajinně dekorační
rámec pro morální poslání; jest knězem a umělcem
zároveň, jak si na něm toho se zvláštním důrazem
vážil sám Otakar Březina. A jiný zastánce
náboženských hodnot v naší poesii, Jaroslav Durych,
pokusil se vyložiti nejen úspěch, ale i básnickou
cenu veršů Jablonského z plnosti jejich slova,
rytmicky členěného.

106