nější srdce přátelské. V jinošských letech, kdy
oba v Budějo:vicích 181 v Praze spolu soutěžili směsí
anakreontiky a sentimentálnosti, vyumělkované
klasičnosti a prožitého romantismu, přirozeného
venkovanství a papírové erotiky ve dvojích
"Smíšených básních, byl jistě Kamarýt málo více než
nohsled skutečného poety, který se teprve hledal.
Bylo jen spravedlivé řízení osudu, že Kamarýtova
první sbírka nadobro zapadla a že ze všech jeho
světských básní alespoň pro dvě tři generace
zůstala v povědomí leda prosto dušná oslava
venkova a přírody, zpívaná ve školách a na výletech:

"Kdo chce vidět boží ráje, čistou rozkoš prožívat
-". Vždyť se Kamarýt sám, uprostřed
bohosloveckých studií rozloučil navždy energickým
gestem, provázeným lehkou zádumčivostí, se
světskou poesií: "Jiný stav, jiné povolání žádá toho,
abych nyní poděkoval Muse, ana touto nevinnou
zábavou mládenectví mně osladilru - -."

Zato básník duchovní, který se ve
čtyřiadvacetiletém Kamarýtovi v této chvíli probouzí, jest
duch stejně samostatný jako rázovitý. Syn
náboženské poutnické rodiny z okolí gotického
Krumlova se oddá na studiích onomu myšlenkovému
proudu náboženskému, jemuž za restaurační doby
ochotně slouží myslitelé a básníci romantičtí a
který u nás v Bolzanovi nachází svého účinného
mluvčího, zaníceného Bohem a zářícího etickým
jlasem. U venkovana Kamarýta má toto
bolzanovské křesťanství podobu zlidovělou, jak se sluší na
oblíbeného duchovního pastýře a proslulého
kazatele, jenž sám vyšel z lidu. Jednou dal mu i mo·
hutný výraz básnický, v postní písni "Matka
plá
101