berku jest málem nejslavnější ze všech zpovědí,
psaných e vinculis et carcere a to pro čistotu
svého lidství a zanícenost svého italského
vlasteneotví. A přece chybí tam jeden motiv, rovněž
tragický, jenž není vryt ani do pamětní
karbonářské desky na Špilberku ani vtesán do
vděčného pomníku na svahu sadového konce: z italských
vězňů na Špilberku, položivších zdraví a život
2la národní risorgimento, netušil nikdo, že pod
Špilberkem, umlčován obyvatelstvem německým,
žije slovanský národ, naprosto nepodobný
rakouským utiskovatelům, jehož nejlepší synové, skrytě
a nesměle, chY'stají risorgimento české, blízké
v cíli jejich vlastním snahám a směřujíd proti
týmž Habsburkům. Oč snáze by bylo bývalo
špilberským hrdinům snášeti muka a ponížení,
kdyby byli tušili, že přímo v jejich okolí chrastí
jiný národ řetězy ukovanými týmž tyranem!

A tak se Brno, jedno z měst, jež si samo nikdy
nevytvořilo vlastní literatury, stalo děsivým
slovesným tématem: před osmdesáti lety se zatřásl
Karel Havlíček na cestě přes Jihlavu do Brixenu
na okamžik před osudem Silvia Pellica, a před
třicelti roky psal zde Josef Merhaut v románové
formě obžalobného naturalismu o každodenních
tragediích českého továrního proletáře. Za! tichých
podvečerů, když na obzoru hasnou již v mlhách
rozsochaté obrysy modrých kopců Pavlovských,
bloudívá po starobrněnském svahu sadů na
Špilber~u zádumčivý duch Josefa Merhautaa odloživ
na chvíli útěšlivé vědomí národního buditele, zase
se zahloubává do osobních stesků a žalů.

*

69