básníky nejen k usu spisovnému, ale dokonce
k hovorovému usu obecnému, prohlašuje
Mukařovský porušování takové normy přímo za nutnost
básnického umění a dovolávaje se stejně
duchaplně jako neočekávaně samého Jungmanna,
dovozuje, kterak deformace normy jest podmínkou
dojmu neobyčejnosti, bez něhož není díla
básnického; neváhá v tom vysloviti nesouhlas se samým
Josefem Zubatým, který v této věci projevil názor
positivisticko - naturalistický . Velmi odvážně zní
důrazná these Mukařovského: "Má-li tedy
básnictví dostát svému jazykovému úkolu, nesmí se bát
žádného experimentu, žádné de.tormace spisovné
normy, osvětlí-li jimi řeč s takové stránky, s jaké
dosud nebyla viděna." A v důsledcích tohoto
filologického kacířství připouští literární krasovědec
v jazykové kritice jenom zřetele esteticky
funkční a podřizuje výrazové výstižnosti, kterou se
záměrně vyjadřuje struktura díla, jakékoliv
zřetele k jazykové normě, což vědomě jest psáno
proti srsti všem konservativním kritikům
jazykovým.

Jan Mukařovský, který osvědčil tolik
analytického důvtipu, ale zároveň tolik schopnosti
uměleckého vciťování ve studiích o Máchovi a
Vrchlickém, Hlaváčkovi i Theerovi, mluví tu všude
velmi přesvědčivě, a zvláště jeho kapitolu o aktu
alisaci jazykového projevu u básníků považuji za
mistrovský kus formalistické poetiky. Stati,
zařazené do díla o jazykové kritice, bylo by však
prospělo, kdyby byl její autor básníkovo právo
na deformaci jazykového usu poněkud přesněji
vymezil; máť své meze. Že práva na takovou
de
61