stačí v případě prvním poukázati k řadě autoru,
která vede od Wintra po Vančuru, v případě dru·
hém na tradici od B. Němcové k Ter. Novákové.
Vůbec lituji, že se spis, který pověděl tolik tref·
ného o neologismech a k jejich obraně, vyhnul
úplně otázce archaismů, tak důležité pro
jazykovou kulturu.

Jaké kriterium jazykové správnosti stanovil
tedy Pražský linguistický kroužek, odmítl-li
starou češtinu a mluvu lidovou? Na to odpovídá,
v patrné shodě s Ertlovými zásadami o "dobrém
autoru", nejurčitěji Vilém Mathesius: "Chceme-li
opravdu dojít stability v spisovné naší řeči,
musíme se opřít o jediný organický základ pro
takové snahy, t. j. o dnešní usus spisovné češtiny, a
ten zjistíme, protože neexistuje vybraná česká
konversace, zase jen z jazykové prakse dobrých·
českých autoru, jak se jeví v průměru české
literatury za poslední půlstoletí, a to literatury v nej·
širším slova smyslu, krásné i naukové." Tvořiví
čeští spisovatelé mohou býti Vil. Mathesiovi
skutečně vděčni za všecka krásná a vřelá slova, která
proneslo literárním jazyce posledních dvou tří
generací, pro nějž filologové mívali zpravidla
shovívavé pohrdání, užívajíce ho spíše za
předmět odmítavého rozboru než za vítanou pomůcku
jazykové správnosti; pěkně ocenil i se svými
přáteli zvláště bohatost slovníka a stylovou
rozruzněnost moderní literární češtiny; odmítl pohodlnou
a povšechnou frázi, že český literární jazyk jest
v úpadku; položil filologům na srdce, aby 'Se
konečně od mluvnice historické i od dialektologie
obrátili k studiu živého spisovného jazyka doby

59