kovou jest mnohem prospěšnější rozbor jazyka
z těch dob, kdy je již vypěstěný a požadavkům na
něj kladeným co možná dobře vyhovuje."

Stejně zdrženlivou opatrnost doporoučí Boh.

Havránek k snaze učiniti kriteriem jazykové
správnosti hovorový usus lidový. Velice důrazně
se tu - a připomínám, že piným právem °
obrací proti puristům, kteří jak Malherbe posílají
básníky, aby se učili jazyku u nosičů u Brány
senné, nebo jako V. Flajšhans v "Naší řeči," jenž
spisovatelům doporoučí jazykové lekce u
Podskaláků, ševcovských učedníků, bab na trhu a plavců
od vody. Tyto drastické a patrně úmyslně
přepiaté příklady mimoděk karikují názor v
brusičství vůbec běžný, že hovorová mluva lidu hlavně
venkovského může a má býti kriteriem správného
usu v jazyce spisovném, ano i v řeči básnické.
Zvrácenost toho dovozuje Boh. Havránek vědecky
případnými slovy, "že je nemožné a nesprávné
povyšovati kterýkoliv funkční jazyk nebo styl za
kriterium ostatních"; jest to složka jeho
zajímavých a osobitých výkladů o různých funkčních
jazycích a slozích, kde také partie o různosti
jazyka básnického a řeči sdělovací zaslouží si
bedlivé pozornosti.

V celém sborníku pohřešuji však i zmínku o
tom, že pro spisovatele a jmenovitě pro básníka
jazyk starých památek i hovorový usus lidový, i
když nejsou kriteriem jazykové správnosti,
zůstávají neocenitelným zdrojem poznání a
nevyčerpatelnou zásobárnou, jak lexikálně, tak
fraseologicky, a že proto jejich studium, podporující
jazykovou tvořivost, musí býti znovu doporučováno;

58