pospolité náboženství k psychologickokulturním
podmínkám národnosti, ačkoliv, jako tyto znaky
ostatní, může též ona někdy chyběti. A jako v
případě vlasti i v případě státu se opakuje zjev sice
překvapující, ale při tom mravně povznášející:
myšlenku národa vytváří a zmohutňuje netoliko
stát pevně existující a reální, nýbrž také stát, jejž
národ měl a jehož pozbyl, po němž touží a do
něhož vkládá své nejvznešenější představy. Proto
státoprávní úsilí českého národa mělo v našich
dějinách stejně v)"znamné místo a stejně účinné
poslání jako obrození jazykové, ja~o snažení kul·
turní, ať vědecké, ať umělecké. Pověděno
symbolicky: nad českými srdci vládl po celé století ne·
jen nevystavěný a vytoužený chrám znovuzrození
na pravém břehu Vltavy, jakým bylo Národní di·
vadlo, ale i vybudovaný, avšak opuštěný pražský
hrad na levém vltavském břehu, pomník vzpo·
mínky a naděje zároveň.

A odvažme se pronésti na konec i konsekvenci
tohoto pojetí! Národ může potrvati, tvořivě žíti a
přispívati k všelidským statkům kulturním, i když
pozbude, ať vinou vlastní, ať cizí, svého státu a
v něm projevu a ztělesnění své politické vůle. Ani
Bílá hora s Obnoveným zřízením zemským, ani
tereziánský centralismus se zrušením České
kanceláře, ani dualismus s Prosincovou ústavou, ani
konečně Svatoanenské patenty před samým
prahem světové války neznamenaly konec českého
národa, i když to byly etapy, značící postupný zá·
nik českého státu. Národ žil, pokud se mohl
odvolati k jiným složkám svého bytí a trvání,
především "k mravům, řeči a myslím svorným",

41