historickému útvaru spolkové republiky; rakouští
Němci se značnou měrou brání Anschlussu, který
jest nejen politickým programem Hitlerovy Třetí
říše, ale také důsledkem myšlenky národně stát·
ního sebeurčení; výkvět národa slo'\linského i ch ar·
vátského chce setrvat se Srby v Jugoslavii, tř-ebaže
nelze pochybovati~ že Charváti jsou kulturně a
Slovinci nadto i jazykově samostatným národem;
Československý stát si nikoliv neprávem zakládá
na tom, že~ ač obnoven a vybudován skoro vý.
hradně Čechy a Slováky, přece zaručuje ve svých
dopola historických, dopola politicky účelných
hranicích svobodný rozvoj i příslušníkům jiných
národů, s nimiž se odedávna sdílí o sídlo~ o
historický vývoj, o kulturní tradici. Arciť proti těmto
realitám, na jejichž zachování namnoze závisí po·
litická rovnováha současné Evropy~ možno uvésti
některé takřka podzemní zjevy, dokazu.iící
státotvorné intence také u národů~ kteří si teprve ne·
dávno uvědomili svou bytnost a svébytnost a je.
jichž dějiny dotud nevykazují samostatných stát·
ních celků. Myslím na separatistické usilování ir·
ské~ katalanské a snad i charvátské a slovenské;
upozorňuji na hnutí sionistické, které již Herzlo·
vými ústy toužilo vedle židovské národnosti také
po židovském státě; a kolik národně politických
národů se objevilo na širých prostorách sovětské
Rusi~ jež dovedla tak paradoxně spojiti s
marxistickou mezinárodností nacionalismus vysoce uvě·
domělý a často i výbojný!

Vůle státotvorná, ač není hlavním znakem ná·
roda~ náleží stejně, jako řeč, společná minulost,
jednotná kultura, ale i jako územní celistvost a

40