Anežka Česká

po pravici Myslbekova pomníku svatého
Václa
va stojí za sebou v nábožném klidu,
ovládajícím harmonicky duchovní zanícení, dvě
monumentální ženské postavy kněžen a světic z rodu
Přemyslova: vpředu vyrovnaná matrona ctihodného
stáří v rouchu knížecím, svatá Ludmila, za ní
štíhlá dívka plavného vděku, blahoslavená Anežka.
V nich, obou osobnostech dějinné skutečnosti,
obestřených svítivou mlhou legendy, ztělesnilo
klasické umění sochařské dva velké ženské typy
gotického středověku českého, který velice záhy nadal
obě urozené kněžny církevní gloriolou, ozdobiv
choť Bořivojovu korunou mučednickou a dceru
Přemysla Otakara I. svatozáří světeckou o mnoho
dříve, než provedl Řím svou kanonisaci a své
blahořečení; lid, veden nadšenými pisateli legend
ze stavu kněžského, uctíval obě ušlechtilé
Přemyslovny dávno mezi svými patrony zemskými.

Obklopuje-li bábu svatého Václava nábožná
starobylost křesťanského pravěku v Čechách,
bojujícího ještě s pohanstvím a souvisícího s podnětnou
vzdělaností staroslovanskou, stojí Anežka
Přemyslovna, dcera století třináctého, v plném světle
rozvité náboženské kultury gotické, kterou sama
upevňuje a prohlubuje tím, že čerpá podněty a poučení
z bohatě plynoucích zdrojů reformního
křesťanského hnutí v Italii, unášeného vítěznou
myšlenkou františkánskou. Zůstane vždy vábivým
předmětem historických dohadů a básnických
kombinací, aby byl psychologicky vyložen a motivován

2

17