modrého umberského kraje? Anebo si to my sami
vkládáme na požehnané půdě tolika kultur, tolika
náboženských útvarů, tolika občansko-státních
organisací, do hudby zvonů to, co si dovedla úzkost
srdce přece jen zachrániti z poznání o prchavé
nicotě jednotlivcově v toku generací, o pomí
jejícnosti všech útvarů ducha i slohu, o bláhovosti víry
v ustavičnýpokrok? Nehlaholí nám gubbijské
zvony odpovědí na temnou vzpomínku umberského
kultu a na těžké patos pašijního motivu
křesťanského hymnou o všemoci života, stále
přetělujícího, přetříďujíciho, přetvářejíciho, který rozbíjí
staré formy, aby; s jejich pomocí neb jejich
popřením vytvořil formy nové, života, který také nás
vssaje jako ráno rosu, snad rozmnožen a znásoben
zapomenutým naším podílem, snad předurčiv jej
k novému poslání ve změněné podobě? Bylo by
těžko žíti, kdyby několikrát do roka nezazněl
tento akord, v němž vitalistická víra se pojí s
františkánskou láskou a se spiritualistickou nadějí, tento
akord božských ctností a lidské posily.

Zvučte v duši, gubbijské zvony, rozvíjej se a voň,
šiško pinie apenninské, a ty, bratříčku slunce,
tanči po perleťových ploškách pestré misky: z odkazu
maestra Giorgia!

Duben 1931.

45