vého srdce ranní otázky a hned na ně odpovídá
hlubokými údery; poslouchal jsem z tohoto
zpěvného dialogu samu duši dávného umberského
města, náhle uvolněnou a okřídlenou v jasném, jitru
velkonočním.

Zdálo se mi, že se v teskném patosu hlubokého
zvonu rozvíjí jakési náboženské tajemství, a
kdyby to nebylo právě na gubbijské půdě, byl bych
odtud prostě četl pašijní motiv, kterÝm
jepodmalována plesná slavnostnost hymen velkonočních:
na svítivý hrob, vtesany do bílého kamene a
střežený andělem, jehož křídla jsou utkána ze světla,
padají ještě stíny křížů s Kalvarie; víra v
nekonečnost života musila projíti dusným údolím smrti
a půlnočním přítmím předpeklí; oslavený duch
bohočlověka j.e posud oděn tělem poníženým,
které vzalo na sebe dobrovolně tíhu země a smutek
hmoty. Tak tomu bylo a je v celém křesťanském
světě, tak to i v gotickém Gubbiu prožívali a
malovali věřící mistři od Palmerucciho po N eUiho,
když na cestách sienského malířství hledali pod
nevinným vděkem Madon týž plachý stesk, totéž
bolestné tušení, tutéž uvědomělou zádumčivost,
která se stře těžkým kouzlem Velkého pátkl.\.Snad
právě tento smutek, jímž musí bÝti zaplacena a
vykoupena radostná víra v cenu a věčnost života,

42 je nejvzácnějším citovým přínosem křesťanství,