A jak tak myslím na staré strmé Gubbio, které se
již kdysi v př,edhistorii vyšplhalo prudkým a
bezohledným rozběhem mezi monte Ca1vo a monte
Ingino a zvolna se podporováno důmyslem
inženýrů vkusuje do těsného a pustého údolí pod
monte Foce, slyším v blažené vzpomínce dueto
gubbijských zvonů, které mne loni na pondělí velkonoční
přenesly z ranního sladkého sna do sladčího a ještě
méně skutečného snění; ještě dnes po roce
prožívám rozkoš toho časného slunného jitra.

Nevěděl jsem tehdy, odkud hudba zvonů přichází

a jistě jsem se mýlil nam10uvaje si, že proudí
pří
mo z mohutného kostela na vrchu příkré hory nad
městem, kde v hluboké tmě opuštěnosti a
tajem
ství spí patron a obránc,e města, biskup Ubaldus,
vlastenecký válečník a přísný světec v jedné
oso
bě. Spíše vyzváněli z městské katedrály, která

s podivnou vznešeností klečí na strmě stupňovitém
terénu anebo to zval k sobě časné věřící prostý
chrám františkánský na samém prahu města, kde
poutník na krátký okamžik stane na širém, rovném
náměstí, aby načerpal dechu k prudkému vzestupu

po schodech a terasách, příkrými ulicemi a
podjezdy, svírán kamennÝm objetím domů a paláců
zcela tak, jak tomu bylo před pěti sty lety. Ale
nepátral jsem tenkráte, který z početných kostelů 41
starého Gubbia dává melodickÝm hlasem zvono-