VELIKONOČNí ZVONY V GUBBIU

Jarní slunce se opírá dobývačně o majolikovou
pestrou misku na mém psacím stole a pod jeho
klouzavými dotyky svítí modré, žluté a rudé
plošky, seřaděné v renesanční ornament, lasturově a
perleťově. V rozkošné hře opalisujících barev
převládá útočná melodie topasů, ale chvílemi se
rozperlí vysoký dvojzpěv safírů a rubínů, jak tomu
chtěla umělecká vůle velkého mistra umberské
keramiky v XV. věku Giorgia Andreoliho.
Naslouchám písni lesků a barev dychtivýma očima: po
chvíli beru zázračnou gubbijskou misku do ruky,
abych se potěšil také jejím tvarem, a pozoruji, jak
se vní naplno rozevřela ostnatá šiška piniová,
kterou jsem tam, uzavřenou a vonnou smolou
slepenou vložil po loňském návratu z Italie. I šiška je
cestovní kořist gubbi jská: koupil jsem ji na ranním
trhu na corso Garibaldi, kde se povalovala mezi
artičoky a jinou zeleninou; zdálo se mně tehdy,
že z ní voní slunce, které po celé léto útočí na lysé
svahy Apenninu, a že Její dokonalá podoba svědčí

40 o tvárné síle svaté půdy nerodící nic ošklivého a
banálního.