řetěz vysokých apenninských hor, z nichž nejzazší
kmitají ještě sněhem, kdežto blízké, na vrcholech
hustě zalesněné, nabízejí své boky mladistvým
vinicím, osamělým františkánským klášterům s
cypřiši v obezděných zahradách, městům středověce
opevněným a věžatým a posléze oblakům letícím
v plavné bě1i po modrém nebi podobně jako čiré
.proudy letí zelenými lučinami.

Nedbáme však těchto podivuhodných vděků
klasické krajiny středoitalské, jak jsme zahloubáni
do melodie Clitumnových zdrojů, která splývá
z několika akordp. Chápeme, proč
básník-myslitel, jenž na nejúchvatnějším místě svého
mystického díla zapěl chválu vod, nacházeje v nich
předobrazeny všecky budoucí divy země, mluví s
pohnutím symbolicky o hudbě pramenů.
Vzpomínáme na svého mrtvého druha, který, pátraje po
spojení své vykořeněné bytosti s půdou domova
a rodu, mluvil významně o duši pramenů.
Uvědomujeme si, proč básníci všech věků a zemí velebili
zdravou, živnou, omlazující sílu tryskajících a
tekutých vod; proč se dojati skláněli nad zdroje
a studánky, budíce k novému životu jejich
ochranná božstva a rytmujíce své verše podle jejich
neúnavné písně; proč z moci řek a proudů hádali na

.36 zdraví a budoucnost své vlasti, která odumírá
jenom vyprahlostí řečišť a srdcí. O tom o všem