a plastik vykonali tu pro venkovského boha totéž,
čím ho poctili latinští spisovatelé Propertius,
Vergilius a Plinius mladší. V jejich výtvarném i
básnickém, ztlumočení žije Clitumnus podnes:
polobůh, polopastýř, sklání se, ověnčen listím jíva
oliv, zamyšleně nad svými proudy, kterými
zavlažuje celou krajinu, a hrouže se do jejich
nekonečné melodie, dohaduje se z ní budoucnosti a to
nejen prostých svých venkovských uctívatelů, ani
pouze svého úrodného pohorského domova, nýbrž
celé ltalie, na jejíž dobré a ochranné božstvo byl
dávno povýšen láskou, důvěrou a touhou básníků
i vlastenců.

Ale teprve malou čtvrthodinku odsud, blíže k
Spo
letu, jest vlastní Clitumnovo panství, jeho zdroje

stále prudké a plné, nevyčerpatelné nádrže vody,

z nichž se nezkrotně ze země tlačí čisté a silné
proudy, pozvolna se slévající v jediný mocný tok,
který pak pospíchá k Folignu a ústí do Tibery.
Jívy, nicí vrby a vlašské topoly stíní Clitumnovy
zdroje, lesknoucí se v bujné zeleni, spásané
velkorounatými ovcemi. Za touto svěží a šumící
hrad
bou, která odděluje a chrání, měníc ji v háj,
Clítumnovu pravou končinu, svítí se do stříbra olivy

nad vzdělanými rolemi, kudy s těžkým klidem
kráčejí bílí, rohatí a plecití volové jako za dob 35
Vergi1iových. A nade vším s obou stran se pne