tak často vyzývá·v těsném sousedství . výsostných
uměleckých děl. Ale před oltářem na vysokém
kenotafiu, pozastřen černým norem, leží obrovský
mrtvý Kristus, zsinalý a beznadějný v bledé
mdlobě konce, a nedaleko od něho, také v nadživotní
velikosti, omdlívá v hustých smutečních závojích
Mat-er Dolorosa. To již není gotické Orvieto se
svým vlašským smyslem pro harmonii a řád, toť
španělský natura1ismus utrpení, zurbaranovské
patos hrůzy, poslední fase divoké askese
dominikánské.

Těmto dvěma představitelům vystupňované
bolesti náležela smuteční slavnost večerní v chrámě
náhle nat1ačeném Orvieťany všech stavů a tříd.
Skvělý řečnický výkon ohnivého dominikánského
kazatele, který v umělých variacích divadelní
účinnosti obměnuje slova hymnu Stabat mater,
prokládán jest ještě skvělejší hudbou chrámovou,
těžkého, přímo smyslného kouzla. V doprovodu varhan
skoro světácký úsměv života, v hlasovém partu
nádherného tenoru i basu naopak vášnivé
zoufalství, deroucí se až z hloubek podvědomí: F ac me
cruce custodiri, morte Christi praemuniri,
confoveri gratia -

Jest již hustá jarní noc, když se průvod seřadí
před kostelem na náměstí, v jehož oknech všude

30 planou lampiony a svíce. Mniši, jeptišky, nábožná