tovou válkou na umberských kopcích, porostlých
olivami. Našli jsme skutečně ten hrob a v něm
zároveň tisíce hrobů našich bratří, krajanů, žáků a
přátel: propadající se rovy pod březovým křížkem
v Haliči a v Sibiři, vápenné šachty na gorické
pláni a v albánském kameni, rozptýlené pahrby
po Champagni a na horách v Tyrolích. Ale tu na
orvietském hřbitově jistě jeden z nejsmutn~jších:
rakouský vojáček z Čech, doma nositel slavného
rodinného jména a zde bezejmenný vojenský
pleník, onemocní a umírá tyfem v zajetí, dříve než se
mohl přihlásiti tam, kam mu ukazovalo svědomí,.
dř-tve než svou mladou, nad-anou hlavou mohl
ro~znati situaci, dříve než mohl uvěřiti, zadoufati
-- i o něm platí slovo Písma: nebylo mu jitřního
světla.

Orvietské campo santo leží vznešeně na vysokém
návrší proti městu, jehož šeré kyklopské zdi, temné
gotické brány, chmurné věže starých kostelů lze ze
hřbitova shlédnouti v celé jednotící perspektivě
paradoxního šedivého orlího hnízda nad zeleným
krajem; chvílemi kmitne se i vítězný štít
orvietského dómu nad středověkým panoramatem. Ale
mrtvý neví pod svÝm prostým černÝm křížkem,
otočeným červenobílou stužkou a stíněným
dobrotivě keříkem růží, že spí na jednom z
nejkrásněj
28 ších míst svobodného světa božího. Neví ani, že