"nové" kaple Briziovy s freskami Ange1icovými a
Signorelliho.

Neznali jsme ještě ani jednoho obrazu ani jedné
fresky silného a divokého mistra Lucy, když jsme
se oň již živě zajímali.

To Jaroslav Vrchlický, neúnavný odmykate1
renesance, přibHžil nám vášnivého visionáře, jak

v bouřlivé křeči otecké bolesti nad mrtvolou
krásného dvacetiletého syna krotí vášnivý cit
umělec
kým činem: "Mráz děsu bude tělem běžet, však

z říše umění sladký tón jej zdolá: Syn můj! On

to, on!" A tak zde Lucu Signorelliho skutečně
poznáváme, "podivného a velkého malíře
posed
lého vidinou lidských těl", jak napsal přesně a
stručně jiný č'eský básník. Osten smrti, podobný
inspiraci dantovské, bodal Signorelliho při
nadlidském letu k dokonalosti, když ve vidění
posled
ních věcí světa soustředil všecku hrůzu jejích obav

do fresky Zatracených" když na záhadně vábící a
sladcemrákotné komposici 'Cěla z mrtvých
vzkří
šení plastickými akty promítl nesmělou tuchu
obrození, chvějící se na rtech a víčkách již
vychládajících; když na závěr,ečném poli Blažených rozvedl

v hudební symfonii nejsmělejší naděje křesťana
XVI. věku, jejž renesance již naučila milovat
pohyby a tance, spanilá gesta a svalovou dokonalost 25
plně vyvinutého nahého těla.