zdá anachronismem: bez kusu skepse a kacířství
nikdy se neobešel národ Chelčického,
Dobrovského, Havlíčkův, a vždy u nás bylo třeba popudu
nevíry neb alespoň nedůvěry, aby se pak zrodily
činy skutečného tvůrčího kladu myšlenkového
..budiž ti prominuto, že jsi pochyboval, ty sprostný
praděde Nerudův, vždyť jsi v zápětí tak skvěle
uvěřil!

Cosi jiného znepokojuje však naše české svědomí
v Cappella dell Corporale. Kde jest velké
umělecké dílo, v něž se v naší vlasti přetvořily české
pochybnosti? Kdy projevili jsme v minulosti
schopnost kázně a dar sebeovládání, abychom uprostřed
krvavých bojů soustředili energii na stavbu
chrámu a tím se z krve a hněvu vykoupili? Kdy jsme
proti anarchistickým a bořivým pudům své
národní bytosti uvolnili plně její vůli tvůrčí, její sílu
konstruktivní? To co se nás po prvé jako krutý
upír zmocnilo ve Florencii a co jsme nazvali
"českým problémem savonarolovskÝm", škrtí
násznovu: proč české zanícení náboženské znamená vždy
jenom fanatismus učení a skoro nikdy schopnost
umělecké inspirace?

Nejsme se SVÝmi českými rozpory a úzkostmi
je24 ště hotovi, když vstupujeme v pravé lodi dómu do