poklekají venkované u gotického mramorového
s,arkofagu světcova a dělnické ženy pozvedají své
děti, aby mohly nad tumbou políbiti nohy soše sv.
Mikuláše, odejme se výjimečné chvíli, kdy plné
slunce odhaluje v gotické klenbě a na všech
stěnách kaple barevné divy fresek, houstnoucí v
zástupech kolem nás a kdy pod dÝmným nánosem
spalovaného kadidla, vosku a oleje rozkvétá
poselství XIV. věku v náhlém očištění! Postojíme-li
chvíli pokojně, snad se na nás usměje růžovým
inkarnátem živě některé líčko' ze Svatby v Káni
nebo z Kázání otce Reginalda; snad zasvítí
nebeskou a přece teplou bělostí hlava některého z
modlících se mnichů neb koncert~jících andělů na
Apoteose světcově; snad stříkne do očí modrá či zelená
vlna šatu ze Vjezdu do Jerusaléma neb ze
Vzkříšení jinocha svatým Mikulášem ... skrze sluneční
světlo vstupuje do oka, ozbrú jeného stálostí, milost
boží. účinná.

Jenom velké a přísné postavy evangelistů a svatých
Otců, střídající se s jinotajitelnými figurami
základních ctností na klenbě kaple, připomínají to,
o čem mluví staré doklady listinné, že kaple byla
původně zasvěcena sv. Augustinu, než ji
uprostřed XIV. století lidový kult i měšťanské
mecenášství zabraly zcela pro sv. Mikuláše
Toleritinského; fr,esky, po stěnách rozčleněné do tří
souběž
1.4