ny, jejichž kult za sebou přitáhl jistě i,výtvarníky;
těšili jsme se, jak ztrávíme sporou chvíli zasvěcení
v jejich svatyních a klášterech, abychom pak
pozorovali s některé kamenné balustrády jejich sídla
nebe a moře, zasněžené hory na obzoru i kadeřavé
vinice na úbočích, pomalý tok klikatých řek i bílý
klid dvorců mezi zahradami nad nimi a oddávali
se krajině s touž bezmračnou vděčností, s jakou
před věky světcové nacházeli spojení s. Bohem
v pohledu do svého domova.

Teprve loni z jara, po třech letech, jsme provedli
svůj plán: zvolivše si za východisko strmé, bílé a
živé okresní město Maceratu, podnikali jsme pouti
po Markách. Musili jsme zpravidla sestoupiti
hluboko do údolí k železniční trati, abychom se poté
šplhali opět příkrými cestami ke svému
opevněnému cíli.

Z těchto hrazených městeček leží nejblíže u
Maceraty ,při poboční dráze z Porto Civita Nova do
vnitrozemí Marek maličké San Severino, malebná
osada o dvou poschodích z různých věků, kam se
však neputuje za městským patronem, nýbrž za
líbeznou Pinturicchiovou Madonnou della Pace,
jejíž laskaVý úsměv jediné vybízí ke klidnému
spočinutí, kdežto jinak všecko v tomto gotickém místě
velí stoupati, pospíchati, pachtiti se po výšinách. "
Ale na dvou třetinách cesty z Maceraty do San