132

násilně jsou v Peštbudíně Slováci umlčováni v městě,
v krámech, ve voličských schůzích a hlavně v
parlamentě, kde na nejz'lzší levici nachází jediného
zástupce národa třímilionového Pauliny ho- T ótha j
marně jeho ucho na hlučných ulicích peštských
pátrá po slovenském zvuku, vycházejícím z úst
měšťanských. Nerudova duchaplnost, která shledává
snadno vnitřní spojení mezi zjevy různorodými,
nachází dvojí vtipný symbol pro maďarisační postup
protislovenský. Jednou vzpomíná si, jak Maďaři
z živoucího Pegasa slovenských národních písní
Tátošíka učinili maaarského Táltose, který je
hřbetem a perutí svou nese do říší nejsmělejších
nadějí a praví, že podobně přesedlávají Slováky na
·Maďary j není nezajímavo, že přirovnání své
Neruda nekončí protestem, nýbrž vzdechem: "dej
nám Pánbůh podobnou pýchu a důvěru!" Po druhé
zastavuje se na řetězovém mostě dunajském a
prohlíží obrovské kamenné lvy výzdoby mostní: všichni
čtyři maji tlamy otevřen~ - ale bez jazyků:
Neruda v nich vidí podobenství čtyř nemaďarských
národů v Uhrách, jimž odňata řeč: Slováků, Srbů,
Rumunů a Němců.

Připraven těmito bolestnými dojmy, které ostrým
světlem ozářily slavenou svobodomyslnost
maďarskou, Jan Neruda. budoucí básník "Zpěvů
pátečních", koná svou osamělou a tesknou pout na
Kalvarii . v Pešti a tam prožívá za časného jara
nálady pašijové, iež zhustil nezapomenutelnou básní,
otištěnou r. 1872 v druhém vydání "Knih veršů".
Několika rysy kreslí ponurou scenerii: k tichému
pahrbu hory utrpení za městem v zástupech a
písní putuje zbožný slovenský lid, aby zazpíval,
pomodlil se, zaplakal: poslední rozrývná předříkava-