131

Hrábkových r. 1871 co nejvřeleji uvítal jako
básníka, nábžejícího světovém,t písemnictví j podivoval
se mu nejen pro básně svobodomyslně politické ale
i pro erotiku, váží! si jeho romancí i popěvků
pijáckých a vůbec přijímal celý zjev Petofiho s
nadšením a bez výhrady. Ano, šel mnohem dále:
pokládal revolučního písničkáře za věrné ztělesnění
národních vlastností maďarských, jež sám ("Spisy
kt:itické" sv. VIL, str. 222) takto vypočítl:tl:

"Uchv~tný oheň, hluboký cit, velká pohostinnost,
ještě větší upřímnost, krvavá láska k vlasti a
k volnosti, pod tím vším základ jakéhos
tajného odvěkého smutku, tón dojemně· elegický".
Vstoupiv na uherskou půdu, hlavně do Peštbudína
a Jagru, doplnil si Neruda ideální ten obraz
povahy maďarské rysy, které mu osobně byly zvláště
sympatické: viděl občanskou hrdost a politické
uvědomění mladistvé demokracie, podivoval se
obchodní čilosti a podnikavosti, chválil si rychlý a
radostný růst měst nezatížených starobylou tradicí,
dával se uchvacovati jarým humorem lidu
bezstarostného. I jsou Nerudova líčení, pojatá do
"Obrazů r. dziny" a doplněná dvěma feuilletony z roku
1870 (Sebr. spisů sv. XVL) poměrů uherských
mnohem příznivější, než bychom se nadáli od česk~ho
pozorovatele: jak jsme daleko Zeyerovy neb
Cechovy tragické fanatičnosti protimaďarské, jež tak
ušlechtile bouří z věnování "Radúze a Mahuleny"
nebo z "Jitřních písní I"

A právě proti slovenská politika maďarská jest
z hlavních stínů, kladoucích se na svěží a radostné
barvy Nerudových "Peštských listů" a "Uherských
voleb". Krok za krokem uvědomuje si Neruda, že
kráčí po rakvi národa živ.ého, že uměle a zcela