seznámil se však se Slovenskem o mnoho později, v době krutého pronásledování slovenského lidu a jazyka maďarskou vládou, a na vznětlivou jeho mysl nemohl doléhati politický výkřik utiskované země bratrské méně mocně než melodická píseň jejího lidu a než zádumčivé šumění jejich horských lesů - proto' objemný svazek lyrických motivů Heydukových "Cymbál a husle" chce býti nejen apoteosou Slovenska, ale i protestem proti jeho maďarským potlačovatelům. Na rozdíl od svých druhů, Hálka a Heyduka, Jan Neruda nespojil se Slovenskem nižádný významnějšl čin-básnický. Jest až na podiv, jak se jeho vnímavý a všestranný duch vyhýbal zevrubnějšímu poznání slovenského kraje a lidu: nezašel si tam na svých rozsáhlých a zvídavých cestách i nezabýval se jako kritik nikdy slovenskýmispisovateli a knihamij nečerpal za svého národnického pozdního období vůbec poučení a podnětů ze slovenského umění lidového, ať slovesného či výtvarného. A přece drobnější básnické a feuilletonistické projevy, roztroušené po Nerudově díle, opravňují, aby bylo promluveno o Nerudově poměru k otázce slovenské a to tím spíše, že z nich poznáváme, jak krvavá pře slovenská vyburcovala smysl pro spravedlnost našeho velkého publicisty, ačkoliv osobně se Neruda netajil se sympatiemi pro národní lJovahu maďarskou. Nejstarším výrazem Nerudova přemýšlení o slovenské otázce jest horující "Poslání na Slovensko", zařazené do. třetího oddílu "Knih veršů" r. 1867: emfatickým způsobem, jak zaznívá z jiných současných politických básní, liZ času za živa pohřbených". "Karlu Havlíčku Borovskému" a "Ve vý-