124

tvrdé půdy přítomného neheroického světa. Proto
byli bychom dychtivější zvěděti, čím byla Nerudovi
"Hubička" a "Tajemství", jejichž věčná mladost jest
křtěna z téhož pramene laskavél:J,o a shovívavého
humoru, k němuž se neprostupnými vrstvami
mladistvého sarkasmu prokopal vyzrálý Neruda. POQtíl
skutečně toto vnitřní přibuzenství? Zažárlil na
obdivovaného Smetanu, jemuž osud udělil to, čehož
nedostatek činí dílo N erudovo tak jednostranným,
jak bolestně jednostranný byl jeho intimní ~ivot po
všech zkušenostech s Annou Holinovou, Karolínou
Světlou, Terezií Macháčkovou, totiž dar spontanní
a melodické lásky, uvolňující všecky radostné
schopnosti života? Uvědomil si ve srovnání se
Smetanou, klasikem pohody až mozartovské, kterak
sám zůstal neúplným v mužské své strohosti, která
se nikdy neroztavila v čistý akord životní hudby?

Nezvíme asi nikdy odpovědi na tyto
znepokojivé otázky.

Patero dopisů dOc\lovaných v pozůstalosti
Smetanově z pera Nerudova a ps'mých v tříletí
1879-1881 má ráz většinou praktický (listy otištěny
r. 1904 byly v "Naší době" roč. XI. str. 3-8 a
jsou v majetku rodiny Smetanovy, jež mně laskavě
dovolila do nich nahlédnouti) j Neruda se v nich
uchází o Smetanovo přispění jako pořadatel
koncertu "Spolku českých žurnalistů" i jako vydavatel
"Divadelních táček" a jenom příležitostně vkUdá
zajímavější poznámku na př. o chatrném tekstu
"Libuše", o hudební výmluvnosti. Smetanových
básní symfonických. V časově druhém dopise, který
jest datován z 3. března 1879, vyzpovídal se Neruda
zcela otevřeně z přátelské lásky k Smetanovi a
z něžné účasti o jeho osud. .,Neni, věř mi