t~

mluvilo o "milostí", prokazované geniovi. Takové
počínání pobouřilo častěji Nerudovu uměleckou i
lidskou hrdost, vypěstovaI.lou ve škole života velmi
drsného a neúprosného j již v polemice s
petrohradskými kritiky bránil se celou duší tomu, že by
každý projev ruského zájmu o našě umění byl již
mik>stí, prokazovanou českému národu. "Český lid
už tuze dávno navykl domoci se všeho beze vší
milosti, že ztratil zcela smysl pro ni, a cokoliv
byste mu chtěli učinit pouze z milosti, za to vám
nebude ani vděčen." Zdaž není to týž sebevědomý a
pyšný duch, jenž již v "Hibitovním kvítí" s
prudkou vášnívostí odmítal každou milost, ať přichází
od kohokoliv: raději chce zalévati strom svého žití
vlastní krví a okopávati tlukotem srdce, raději chce
ze dřeva vlastního života vyrobiti prkna na rakev,
než by přijal nějakou milost - jen vítr smí zaváti
jámu hřbitovní. - Co cítil tam osamělý jednotlivec,
toť nyní přesvědčením celého národa, jehož
nejvyšší hrdostí jsou tvořící umělci -

Zde, když se kolem Smetany roz1JOstílo ticho
neproniknutelné až k zoufalství, umlkají i Nerudovy
zmínky o něm. Marně bychom hledali v
Ne:udových dílech soudy o ~ Smetanových dílech
vrcholných, o "Libuši" a obou operách komických,
"Hubičce" i "Tajemství" jakož i jeho klasických
skladbách instrumentílních, "Mé vlasti" a .,Z mého
života". Znal-li Neruda poněkud důvěrněji heroickou
hudbu Smetanovu, našel v ní dojista to, co z
nadosobních hodnot bylo mu nejdražší, hrdinskou sílu
národní v jejím růstu a v jejích nadějích do
budoucna - byla to oblast, již sám uctíval ze vší
duše své, ale jež přece ležela docela stranou jeho
~íV'otní skutečnosti, vyrůstající vesměs z hořké a