I~

šlechtičnami, vyvolaÍy říznou odezvu Nerudovu:
počíná ·.lehkou causerií, zaostřenou sarkasticky,
s účastí a opravdovým taktem vykládá o hmotném
postavení Smetanově a končí neúprosnou
polemikou se staročeským listem "Politiku.
Feuilletonistická verva Nerudova dovedla stejně, mistrovsky
ovládnouti všecky tyto tóniny a sloučiti je v
působivý celek, který posud pročítáme se zájmem,
třebaže jde o záležitosti dávno odbyté, a ačkoliv
předmět sporu sám byl tak nedůtklivě delikátní
právě v tom spočívá tajemství umění
causeristického, jež zde nadobro se zmocnilo otázky z
hudebního života.

Celou tragikomiku protism~tanovských bojů
shrnuje několik la )idárních vět vstupního odstavce,
napsaných s temperamentností neodolatelnou:
,.Nevíte, komu že m.str Smetana v Čechách překaží?
Povídá se sice, že překá lí panu Pi vodovi, pak
také, že jakémus panu Bohmovi nebo jak se ten
V2 ácný pán jmenuje. Ale to snad není možná, aby
Smetana překážel pánům těm. Což pak překáží
Petřín některému z těch oblázků, které leží dole
na břehu Vltavy? Bojím se. že kdyby pan PIvoda
vylezl si až na Sněžku, Sněžka nestane se jím
pranic vyšší, a vím zas na jisto, že když Smetana
stojí jen na vlastních patách svých, přec hlavu jeho
vidí hudební svět i přes hranice české '. To je
groteska, ale postihuje s tuaci tak přesně, že zaslouží,
aby na dlouho přetrvala ony boje j tak zhuštěně a
názorně zaklel Neruda do davu přiléhavých obrazů
komických trpasličí veLkášství Pivodovců. A ještě
jedno místo ze článku - rázu nad Jbro odlišného
- zasluhuje povšímnutí i míním onen spravedlivě
rozhorlený odstavec, kde Neruda odmítá, aby se