119

gotického chrámu - teď, teď genius rozepial celé
obrovité perutě své, zvoní to a zní co přemohutná
hudba sfér - a když vše rázem doznělo, stál jsem
v IQži, tělo maje napiaté ku předu, zrak zakotven
v neurčito, a každý nerv se chvěl rozkoší
netušenou". Zde vyznává se dozrálý Neruda, že se mu
hudba stala tím, co znamenal pro něj za mlada
tanec: zbavuje jej tíhy, dává mu zapomenouti na
rozpor vlastní bytosti, provádí na ném ~.110
vyko.upení j nemohl pro to voliti případnějšího dokladu než
právě dojem z "Dalibora", opery, v které
vykupitelská melodie tryská v světlých paprscích
nejvýše, skutečně až v liniích gotických.

Vůči této propracované pasáži o "Daliboru"
jsou Nerudovy zmínky o ostatních skladbách
Smetanových jen zběžné a stručné, ač i v nich
chvílemi sporá karakteristika tne do živého: jak správně
vystihují ráz "Prodané nevěsty" slova o rozkošném
laškování j jak případně jest vytčena dramatičnost
sborů v "Braniboříchllj jak přesně pojato jest české
wagnerovství Smetanovo v tom, že podtržena v něm
hlavně zásada správné slovní deklamace v opeře I
Leccos v článku Nerudově nese arciť ještě starou
přítěž diletantství poněkud frasovitého: sdružení
Bendla a Smetany jako representantů našeho
hudebního umění jest nadobro nesprávné; citát z V.
Huga, opětovná zmínka o Scipi9nově snu,
deklamace o kráse, pravdě a vznešenosti prozrazují, že
posud pisa:tel kolísá v dojmu i v jeho výraze Ale
umí již poslouchati hudbu, ba dokonce, ač mezi
našimi básníky osobnost nejméně melodická,
nachází v ní kus osvobození - neodešel, jak patrno,
ze styku se Smetanou neobdarován.

Mezi Nerudovými nečetnými hudebními
podobiznami stojí karakteristika Bedřicha Smetany na