II-

vír "Chopinovy nesmrtelné sny"í vypráví posluchači
již po jedenadvacáté o svých stycích s Lisztema
jest zalit nekonečnou vděčností. To jsou momentky,
vyvážené z velmi těsného styku přátelského, al~
pod nimi ukryto jest c~lé etos ušlechtilé povahy
Smetanovy, jemuž se Neruda, věrný milovník
ryzosti karakterní, nepodivoval méně než Smetanovu
tvůrčímu umění.

Neruda, jenž tak důtklivě pokánl Kjuje za to,
že se velkqpansky stavěl nad hudbu Smetanovu,
vyznává, že se sám jí bezvýjimečně poddává:
nenaslouchá jí ani sluchem odborníka-analytika, ani
se po zvyku přečetných literárních posuzovatelů
hudby nedává od ní vzněcovati k volným
parafrasim, v nichž by nějak stavěl na odiv vírtuosnost
svébo slova - jest prostě vd~ný a pokorný.
Pasus, jímž Neruda vystihl svůj dojem z "Dalibora"
hned při zkoušce generální, jest právem proslulý:
sotva bychom jej čekali právě u Nerudy, jenž ve
vlastním tvoření neprojevil nikdy ani sklonu pro
romantiku rytířství ani pro citovou exa1taci
milostnou, ani pro měsíční kO"lzlo přátelského roztoužení,
základn~ to rysy v dějí i v hudbě "Dalibora". A
přece pochopil "Dalibora" dokonale tím, že
zmocnil se náladovým slovem atmosférického tajemství
"Dalibora", k němuž mu odemýkalo snad přístup
společné češství, onen instinkt, jejž sám často
prohlašoval za neomylný: "Bůh ví, jaké to podivné
kouzlo je ve Smetanově hudbě I Slzy vyhrknou
člověku při místech něžných, a při jiných vstaneš se
sedadla svého a ani nevíš, že jsi již vstal. Stalo se
mně tak při finale druhého aktu "Dalibora" na·
zkoušce generální. Finale je tak mohutné, pne se
výš a výš jako štíhléf vznešené sloupy a klenby